Půdorysná stopa domu je logickou reakcí na klínovitý tvar nárožní parcely, na její orientaci (na jižní polokouli je sever tou nejslunnější světovou stranou) a na předchozí zkušenost autora se životem v domě uspořádáném kolem vlastního vnitřního nádvoří.

Ačkoli je na Novém Zélandu normou, že dům musí být odsazen minimálně tři metry od hranice ulice, vydané stavební povolení umožnilo seskupit hmotu podél hranic pozemku při obou ulicích, čímž mohla být plocha vnitřního nádvoří maximálně zvětšena.

Cihelná konstrukce odkazuje na materiál používaný u mnoha původních domů v sousedství, včetně toho, který na tomto pozemku stál v minulosti: skromný dům krychlové hmoty ze čtyřicátých let. Cihla je rovněž zárukou ochrany soukromí a dobrou zvukovou izolací před rušnou silnicí, zároveň vytváří v interiéru i exteriéru přirozenou a estetickou texturu.

Předsazená stěna s vynechanými cihlami a zaoblený vstupní portál jsou jedinými dekorativními prvky jinak homogenní hmoty objektu, která má zvenčí evokovat zahradní zeď. Jako alternativa k tradičním oknům a posílení dojmu ze solidní zdi odděluje obvodové stěny od dřevěné střechy průběžné pásové okno. Mezi zdí a ulicí je hustě osázený záhon, který má podpořit pocit blaha ve veřejném prostoru.

Dům se obtáčí kolem centrálního bazénu, který je samozřejmě velmi praktický, ale má i silný estetický význam. Jednoduchá půdorysná forma rozděluje dům do dvou zón: společenské prostory orientované k rušnější ulici a tři ložnice umístěné ke klidnější vedlejší silnici.

Nekompromisní forma domu a jeho bezprostřední vztah k ulici zpochybňují tradiční vnímání typologie novozélandského domu. Ještě při stavbě se vedly nekonečné diskuze, zda by zde neměla stát spíše knihovna nebo jiné veřejné zařízení. Nový dům byl ale nakonec s nadšením přijat. Velkou míru v tom hrají bezpochyby také kvalitní a majiteli udržované zelené plochy, které mají přesah do veřejného prostoru.