Dům Tao

Pro dotvoření celého konceptu architektury jsou neméně důležité další postavy – Gustavova žena Cynthia a jejich dvě dcery Mila a Anto, s nimiž se rodiče vydali na svou první cestu do zahraničí – do Japonska. Tato cesta zanechala v jejich myslích hlubokou stopu. Estetika prázdna, kompoziční čistota, klid obsažený v každém architektonickém gestu – přesně to si přáli promítnout i do podoby svého nového domova.

Stavba reaguje na kontext pozemku, který nenabízí žádné výrazné výhledy – s výjimkou přilehlé návsi se skupinou stromů. Architekti z HW Studia však nechtěli otevírat dům směrem do veřejného prostoru pomocí velkého prosklení, neboť by to vedlo k přehřívání objektu. Mězi oběma prostory tak navrhli nepřímý vztah, jenž umožňuje vnímat náves, aniž by se stavba plně vystavovala ostrému slunci.

Spodní, masivnější část domu obsahuje technické prostory a ložnice, které jsou rozmístěny kolem patia. Nad ním se tyčí lehčí, dvoupodlažní objem se společenskými prostory. Menší patia v dalších úrovních fungují jako kontemplativní terasy. Dům je vůči okolní zástavbě uzavřený, otevřený zůstává směrem k nebi a k sobě samému – vytváří si svůj vlastní svět. Zakřivená fasáda vyznačuje vstup a je reprezentativním prvkem celého objektu.

Materiály byly vybírány s ohledem na jejich schopnost působit na lidské smysly, zejména hmat; vizuálně je dům založen na kontrastu bílé omítky a šedého betonu. Celý prostor je navržen tak, aby člověka zpomalil, přivedl k soustředěnějšímu způsobu života a k citlivějšímu vnímání prostředí kolem sebe – tak jak to popisuje Džuničiró Tanizaki ve své knize Chvála stínů: tedy nevnímat tmu jako nedostatek světla, ale jako jeho jemnější, subtilnější kvalitu – takovou, která umožňuje vidět prostor jinak: jako místo, kde čas houstne a život se ztišuje…