Vedle architektonické profese je Proksa také vysokohorským průvodcem po alpských ledovcích. Z prostředí sportovního horolezectví rovněž pochází jeho klient, který si již dříve nechal vypracovat projekt od chorvatského architekta Zorana Bodrožiće, avšak Proksův pozdější návrh dokázal lépe využít úzký pozemek o rozloze pouhých 528 m² a získal úctyhodnou užitnou plochu 249 m².

Místní předpisy určovaly nejen zastavitelnou plochu, ale také odstupy a výšky, takže tvar domu byl předem daný. Přesto se Proksovi podařilo na úřadech prosadit třetí nadzemní podlaží, odkud se ze střešní terasy nabízí výhledy do přilehlé vinice. Uliční (jižní) a zahradní (severní) fasády domu reagují svým natáčením na lichoběžníkový pozemek. V konzervativním prostředí vídeňského satelitu je uplatněna profilovaná fasáda z vápenné omítky. Inspiraci Proksa nalezl u historizujících bytových domů ze druhé poloviny 19. století. Z tohoto období architekt nepřejal pouze vnější znaky, ale také poctivý přístup k řemeslu a detailní řešení.

Vedle toho byla v domě uplatněna komplexní technologie vytápění/chlazení za pomoci tepelných čerpadel. Výsledná stavba je tak nejen energeticky úsporná, ale také zdravotně nezávadná, neboť zděná konstrukce zevnitř izolovaná minerální vlnou umožňuje přirozené dýchání.