Dům 14a

Rodinný dům, postavený v roce 1951, ztělesňoval tehdy převládající poválečný styl bydlení. Byl to typický archetypální dánský dům, jak si ho dokážeme představit: dvoupodlažní krychlová hmota s rovnoměrně rozmístěnými okny, fasádou z červených cihel a sedlovou střechou. Navzdory konstrukční robustnosti byla jeho schopnost přizpůsobovat se proměňujícím se způsobům bydlení a práce omezená. Použitím tradičních technik, jako jsou obnažování, zakrývání, řezání, spojování, skládání a odlévání, se přirozená strnulost původní kompozice rozplynula.

Z funkčního hlediska musela nutně vzniknout tři zděná jádra obsahující základní obslužné prvky domu: skladovací prostory, schodiště a technické instalace. Všechna byla umístěna již na samém začátku navrhovacího procesu. Prostory vzniklé mezi nimi jsou sice vymezeny stěnami, ale fungují jako amorfní entity, které lze obývat různými způsoby.

Nové zdivo se od původních cihel mírně liší rozměry, barevným tónem i skladbou. Cihly, jež byly v průběhu rekonstrukce odstraněny, byly rozdrceny a použity k výrobě podlahy na terase. Navzdory odlišnému vzhledu se každý zásah – od téměř neznatelné přizdívky vnějšího zdiva až po výrazné změny v interiéru – přirozeně propsal do celkové architektury, aniž by tím její charakter převrátil naruby. Nově zrekonstruovaný dům se na první pohled jeví jako úplně obyčejný. Jeho proměna ztělesňuje otevřený přístup vůči nepředvídatelnému, které se v digitálním a schematickém prostoru jinak nedaří ztělesňovat. Staveniště fungovalo v průběhu času jako ateliér, laboratoř i otevřené fórum, jež podněcovalo neustálý dialog mezi klientem, řemeslníky a architektem.

Zvolený přístup umožňuje, aby byl dům nedokončenou koláží, kultivovanou experimentováním přímo na místě. Transformace, přijímající přirozenou nejistotu nadcházejícího času, nesměřuje k dokončení, ale spíše k přechodu do jiného stavu.