Dům na okraji pláně

Ačkoli dům splňuje přísné územněplánovací požadavky z hlediska osazení na terénu, rozměrů i výšky, vědomě se vymezuje vůči konvencím suburbánní zástavby. Život v něm se točí kolem zahrady, světla a proměn ročních období, čímž navazuje na lokální tradici přízemních staveb charakterizovaných velkorysým prosklením, výraznými přesahy střech a plynulými přechody mezi interiérem a exteriérem. Tento přístup také odkazuje k modernistickému odkazu Murské Soboty, jejž překládá do současného prostorového jazyka.

Koncept domu je postaven na třech železobetonových jádrech, která plní jak nosnou, tak technickou funkci a obsahují koupelnu, technické zázemí a kuchyň. Tato jádra vynášejí plochou betonovou desku, což umožňuje ponechat zbytek prostoru zcela otevřený a flexibilní. Obytný prostor s jídelnou se otevírá přes terasu jihozápadním směrem do zahrady, zatímco ložnice a pracovní zóny směřují do intimnější zahrady na severovýchodě. Ložnice od pracovních prostor odděluje dlouhá skříň přístupná z obou stran, čímž je zachována prostorová kontinuita.

Nejdominantnějším prvkem fasády je velkoformátové posuvné okno v zalomené části jihozápadního rohu, které dokáže obytný prostor zcela otevřít do přilehlé zahrady. Oproti tomu střecha v severozápadním rohu funguje jako konzola a umožňuje plné prosklení přes roh pro ničím nerušený panoramatický výhled.

Interiéru i exteriéru dominuje pohledový beton, který je míchán se štěrkem, jenž byl vytěžen z řeky Mury. To dodává povrchům jemnou zrnitost. Beton na několika místech nese stopy opakovaně použitého bednění – jde o různé textury, nepravidelnosti i patinu, které do prostoru vnášejí časovost a nedokonalost. Stěny díky tomu nepůsobí jako neutrální pozadí, ale stávají se aktivní součástí architektonického výrazu.

Materiálová střídmost se opakuje i v interiéru: leštěné betonové podlahy, vestavěný nábytek z dýhované dřevotřísky, repasované židle a jednoduchá, sériově vyráběná svítidla. Kompaktní litinová kamna zútulňují obytný prostor v zimním období a posilují jeho domáckou atmosféru.

Dům na okraji roviny není architektonickým objektem, ale prostorovým rámcem pro každodenní rituály, světlo a proměny ročních období. Důrazem na konstrukci, materiálovou pravdivost a prožitek nabízí tichou alternativu k obrazově orientované rezidenční architektuře – takovou, která vyvažuje racionální strukturu s citlivým, téměř poetickým vztahem k místu.